Válka duší

Zřejmě jako každý fanoušek Dragonlance, tak i já jsem přistupoval k nové, třísvazkové sérii plný očekávání a otázek. S Chaosovou válkou se uzavřela jedna epocha: staří známí hrdinové se buď stáhli do ústraní, nebo odešli, stejně jako bohové Krynnu. Začal nový věk, Věk smrtelníků, a s ním také přijdou nová dobrodružství. Jaká budou? Dosáhnou na laťku, kterou jim postavili Hrdinové kopí hodně vysoko nad zemí? Nebo přinesou podobné rozpaky, které se mezi některými fanoušky rozhostily po četbě Draků letního žáru?

Válka duší začíná takřka čtyři desetiletí po událostech Chaosovy války. Tehdy obyvatelé Krynnu sjednoceným úsilím odvrátili jeho hrozbu a staří bohové opustili svět. Očekávaná léta vytouženého klidu a míru se však nedostavila: nad Ansalonem se objevili noví, mocní draci a rozdělili si pod svou nadvládu většinu kontinentu s jeho obyvateli. Staří Krynnští draci buď zahynuli, podřídili se nebo zmizeli. Trpaslíci se ukrývají ve svých podzemních pevnostech, elfové z Qualinestu žijí v nedobrovolném "protektorátu" Rytířů z Neraky (dříve známých jako Rytíři Takhisis), silvaneští elfové se izolovali od světa mocným magickým štítem, který však postupně stravuje vše živé uvnitř. Stará magie, jež zmizela společně s bohy, byla sice načas nahrazena mysticismem a divokou magií, ale i ty postupně začínají selhávat a vytrácet se. A aby všech starostí nebylo málo, jednoho večera se Ansalonem přežene mocná magická bouře, z níž vystoupí záhadná mladá dívka jménem Mina, která káže o moci nového Jediného boha. A nezůstane pouze u slov, Mina rázně začne šířit víru v Jediného boha napříč kontinentem. Druhého dne po bouři se také z Hrobky Hrdinů v Útěšíně vynoří jakýsi šotek, který o sobě umanutě tvrdí, že je skutečný Tasslehoff Bosonožka...

Jak už bylo naznačeno, Margaret Weis a Tracy Hickman se s Válkou duší pustili na novou půdu, jelikož po událostech z Draků letního žáru došlo k velmi razantním změnám na Krynnu, tak jak jsme jej znali. Řada zákonitostí světa byla otřesena, či rovnou nahrazena novými. Nutno dodat, že ne všichni příznivci Dragonlance se s novými "pořádky" sžili a uvítali je.

Největší skok se pochopitelně projeví u postav, neboť léta, tedy přesněji desetiletí, ubíhají. Z důvěrně známých hrdinů se tak již setkáváme pouze se Zlatolunou, Lauranou a Palinem, několik dalších známých se dějem mihne více či méně epizodicky. Výjimku představuje zmrtvýchvstalý Tasslehoff. Zpočátku mi šotkův návrat vadil – připadal mi umělý, snad jako by se Dragonlance bez užvaněného neposedy nedokázalo obejít. Postupem času se však přeci jen ukazuje, že Tasův comeback má navzdory veškerému skřípění jistý smysl. Nebylo by to Tasslehoff, aby se do něčeho nezapletl, že. Ačkoliv i tak by snad bývalo lepší vybudovat pilíř zápletky na trochu jiném základě a ponechat šotka jeho zaslouženému odpočinku, neboť by se autoři vyhnuli výše předestřené domněnce.

Hlavní role ovšem třímají v rukou noví hrdinové a zde leží dle mého největší úskalí, s nímž musí čtenář na své cestě trilogií popasovat. "Loutkový král" Qualinesti Gilthas, škaredý Solamnijec Gerard, minotaurus Galdar, princ Silvanesti v exilu Silvanoshei, tajemná Mina a všichni další byli vysláni přímo do boje, nemají za sebou zázemí řady povídek a let jako "staří" hrdinové. Raistlin, Karamon, Sturm a spol. jim nastavili laťku hodně vysoko a chtě nechtě svádí k poměřování. Bohužel jejich nástupci nepůsobí zdaleka tak výrazným osobitým dojmem, který by z nich vytvářel podobně silné, nezaměnitelné postavy. Ze začátku je to daň z neznalosti, ale i později, když se první dojem rozplyne, mají do prokreslenosti svých předchůdců vesměs stále ještě daleko. Škoda jen, že potenciál některých zajímavých postav zůstal využitý jen velice letmo (Lvice, Kyrin...). Snad se dočkáme v dalších pokračování.

Právě kvůli sžívání s novými, neznámými postavami a s odlišným prostředím Draci padlého slunce, úvodní díl trilogie, ve mne zanechal poněkud rozporuplný dojem. Svým dílem se o to zasloužila i ústřední postava Miny, která mi jako čtenáři moc nesedla a právě v první knize je jí věnováno velice hodně prostoru. S druhým svazkem, Draky ztracené hvězdy , však Válka duší začíná nabírat na obrátkách a vracel se s ní pocit, který mívám při čtení Kronik a Legend – klasické Dragonlance! Jak se rozvíjí děj, přicházejí na scénu první napínavé zápletky a zvraty. Také už si čtenář nachází svou cestu k některým postavám. V centru zájmu nyní stojí především okupovaný Qualinest, kde ke slovu přichází jak dobře známá královna Laurana a její syn Gilthas, tak maršál Temných rytířů Medan, jenž se stal mým osobním favoritem celé Války duší.
Prostřední díl považuji vůbec za nejvydařenější z celé trilogie, dojem podtrhává efektní uzavření na konec: doposud neotřesitelně bezchybná Mina poprvé zaklopýtne a především je odhalena pravá tvář Jediného boha. Excelentní tečka na závěr, která přímo volá po tom doběhnout do obchodu pro závěrečnou část trilogie!

S Draky zmizelého měsíce přichází završení dobře rozběhnutého příběhu, jenž směřuje k rozhodujícímu střetnutí o osud Krynnu. Dříve znesváření elfové si uvědomí něco, co měli pochopit již dávno, stejně jako šotek dospěje k dlouho odkládanému rozhodnutí a mnozí další v sobě naleznou odvahu a víru. Závěr je takový, jak jsme již od dvojice Weis&Hickman zvyklí: napínavý do posledního dechu. Škoda jen tak několika zbytečných zaklopýtnutí v samotném rozuzlení, kterých se autoři nevyvarovali. Nejedná se sice o nic závažného, ale svojí nelogičností či zbytečností trošku kazí výsledný dojem. Ale kdo ví, možná bylo motivací nechat si více otevřeného prostoru pro další knihy?

Konečný verdikt? Ačkoliv recenze nejspíš vyzněla v řadě ohledů kriticky, Válka duší je přese všechny výhrady stále velmi dobré čtení a pro skalní fanoušky Dragonlance přímo povinnost. Sice nemohu říct, že bych trilogii cenil stejně vysoko jako Legendy nebo Kroniky. To ovšem ani dost dobře nejde, ty budou navždy jen jedny. Přesto jim Válka duší rozhodně nedělá ostudu a představuje dobrý základ do doposud nejistého Věku smrtelníků, jenž teprve nyní konečně plně začíná.