Hrdinové 4 – Minotaurus Kaz

Odvážný bojovník Kaz stanul po Humově boku během První dračí války. Porážkou Temné královny však minotaurova dobrodružství zdaleka neskončila…
Napsal Geralt
Ano, Kazova dobrodružství vůbec neskončila – k minotaurově nemalému rozčarování. Ale nepředbíhejme a vydejme se příběhem pěkně od počátku, jak se sluší a patří.

Čtenářům Legendy o Humovi (jež vyšla z pera Richarda Knaaka v prvním svazku Hrdinů) není nutné Kaze příliš představovat. Minotaurus sloužil za První dračí války ve vojsku zlé bohyně Takhisis až do chvíle, kdy se vzepřel svému zlobřímu veliteli, jenž nařídil vyhladit jednu z vesnic ve válkou zmítané zemi. Kaz tehdy odmítl uposlechnout příkaz pobít ženy a starce, a v nastalé potyčce svého nadřízeného v sebeobraně zabil. Před jistou smrtí z rukou rozzuřených druhů jej ovšem zachránil odvážný Rytíř Koruny Huma, jenž minotaura osvobodil. Mezi rytířem a minonotaurem záhy vzniklo pevné přátelství, neboť oba spojoval silný smysl pro čest, jenž je společný jak Solamnijským rytířům, tak národu minotaurů. Neobvyklá dvojice společně prošla válkou až k rozhodující bitvě, kdy se Huma obětoval, aby byla Temná královna, Takhisis, vyhnána z Krynnu. Minotaurus stál věrně po boku svého přítele a získal si tím, stejně jako svou odvahou, úctu celého Solamnijského rytířstva, které až doposud pohlíželo na minotaury jako na kruté a krvelačné nepřátele.

Po válce Kaz doufal, že nalezne vytoužený klid, stejně jako boji zničená země. Od porážky Takhisis uplynulo již pět plných let, ale odpočinek a mír se nedostavil. Kaze na jeho toulkách Ansalonem začala záhy stíhat skupina jeho vlastních rodáků, kteří jej obvinili z domnělého zločinu. Pronásledovatele se Kazovi nedaří setřást a kráčejí v jeho stopách se zarputilou vytrvalostí, s každým dnem blíž a blíž. Jako by nebyl život pro minotaura již tak dost těžký, dozvídá se Kaz, že upadl v nemilost Solamnijských rytířů, svých dřívějších spolubojovníků, jejichž respektu se těšil. Co se náhle změnilo? Zároveň s tím je Kaz svědkem znepokojivých svědectví o stále podivnějším chování rytířstva. Válečník se tak vydává na dlouho a spletitou cestu, která má očistit jeho pověst a odhalit příčinu tajuplných událostí. Na cestu, která jej zavede vstříc zlověstnému nebezpečí, které ohrožuje vše, pro co s Humou bojoval...

Minotaurus Kaz volně navazuje na Knaakovu dřívější Legendu o Humovi. Pokračování s sebou vždy nese otázku, zda-li jde o krok správným směrem. Byl jsem tak zvědavý, jak se autorovi podaří zachovat atmosféru prvního dílu a jak se mu vyvede povýšení Kaze do role hlavního hrdiny nového dobrodružství. Ke čtenářově úlevě však v Knaakově případě nedochází k oblíbené hře vydavatelů "Vytahejme více peněz nastavovanou kaší". Provázanost obou knih je vyřešena citlivě a nenásilně. S postupujícími stránkami se vynořují na povrch některá dějová pojítka, avšak s rozvahou a mírou. Minotaurus Kaz zůstává samostatnou knihou s vlastním příběhem a motivem, nesklouzává do lepkavé přidělávané kaše pouhého dodatku předchozí knihy. Naopak, Knaak pracuje se společnými vlákny někdy vyloženě s vtipem. Velice podařená je scéna, kdy Kaz zachrání ze zajetí skřetů Solamnijského rytíře Daria. Kolo příběhu jako by se tímto zábleskem vrátilo do Legendy o Humovi, avšak tentokrát v obrácených rolích, když Kaz "oplácí" službu, které se mu dříve dostalo od jiného Solamnijského rytíře.

Druhou devízou knihy je Knaakův vypravěčský styl. Odvážím se tvrdit, že Richard Knaak je jedním ze spisovatelů, jejichž práce snese měřítko hlavního autorského dua Dragonlance Weis&Hickman. Čtivý popis, dobré načasování zápletek a zvratů vedou k tomu, že děj má ten správný spád a kniha se čte skoro sama.

Ačkoliv kniha nese název Minotaurus Kaz, náš hrdina nekráčí dobrodružstvím sám. Společníka mu dělá již tak trochu obligátní šotek. Ze začátku jsem byl na pochybách, zda-li se z něj nestane druhý Tasslehof Bosonožka, ale Delbin Vrbička, jak zní šotkovo jméno, zůstal svůj. K minotaurovi se postupně přidávají i další přátelé (stejně jako na scénu vstupují noví protivníci), kterým se oproti Legendě o Humovi dostává o něco větší pole působnosti, což je jedině dobře. Děj je tak o něco bohatší a tíha příběhu nespočívá výhradně na rozložitých ramenou udatného minotaura.

Když jsem výše chválil Knaaka za jeho obratný a poutavý vypravěčský styl, o to více jsem byl zklamán drobným zakopnutím, jehož se dopustil v závěru jedné z kapitol. V zásadě jde o maličkost, dva tři řádky v nichž Kaz přísahá pomstu nyní odhalenému zloduchovi, který prchá ze scény, aby mohlo o něco později následovat finální dramatické zúčtování. Bez zřejmého důvodu minotaur slibuje zlosynovi osobní vyřízení účtů. (Pravda, snažil se Kaze zabít, ale to zase není v kontextu knihy nic mimořádného.) To by ještě nebylo nic až tak špatného, ale bohužel je to provedeno snad tím největším dostupným klišé v (téměř doslovném) provedení "Přede mnou se nikde neskryješ. Nyní je to osobní!"
Vím, že je to z mé strany hnidopišství, šťourat se ve dvou větách, když si celá kniha drží velice dobrou úroveň. Ale snad právě pro takový kontrast jsem pocítil malé zklamání, že Knaak potřeboval tak hloupé klišé, jež je zřetelně pod úrovní jinak kvalitní práce. Škoda tak té pižky na kráse.

Nadešel čas na závěrečné hodnocení. Ačkoliv jsem četl již Knaakovu Legendu o Humovi, která se u mne zařadila k nejpodařenějším knihám z Dragonlance, Minotaurus Kaz mě přesto dokázal příjemně překvapit. Humovi se vyrovná a třeba takový Bouřný meč (Hrdinové sv. 2) předčí o jednu koňskou délku. Navzdory tomu, že se jedná o poměrně krátkou knihu (lehce přes dvě stě stran), neváhal bych s jejím pořízením či alespoň zapůjčením z knihovny. Minotaurus Kaz totiž rozhodně patří mezi ty knihy ze světa Dragonlance, ke kterým se někdy znovu rád vrátím.
Napsal Geralt 22.01.2009
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 11 příspěvků.
ČAS neregistrovaní : 0.0017039775848389 sec;
Nenalezeny žádné záznamy.
1 až 20 z 44 >
Podobné články
ČAS 0.082798004150391 secREMOTE_IP: 54.225.41.203