Dalamar the Dark

Temný elf vyhnaný ze Silvanestu a Raistlinův učedník se nakonec stal jedním z nejmocnějších mágů Krynnu. Jaké události však předcházely tomu, než poprvé vkročil do ponuré Věže Vysoké magie v Palantasu? Dalamarův příběh poodkrývá kniha Nancy Varian Berberick. Vydejme se tedy s ní po stopách mladého elfa...
Napsal Geralt
Dalamar the Dark (Dragonlance Classics, Vol. 2)
Napsala: Nancy Varian Berberick
Vyšlo 2000
310 stran

Neklid v Konkláve narůstá. Raistlin Majere se totiž prohlásil Pánem minulého i přítomného a vstoupil do palantaské věže. Mágové mají jen málo důvodů k radosti, že strašlivá kletba, která Věž obestírala od časů Pohromy, byla prolomena. Raistlin jí totiž nezrušil a uzavřel se před světem ve své nově nabyté citadele. Nikdo netuší, jaké plány tam mladý a ambiciózní arcimág spřádá. Jisté je pouze jediné: Raistlinova moc s každým dnem roste a vymyká se dozoru Konkláve. Hlavy jednotlivých řádů se tak rozhodnou vyslat do Palantasu špeha, který se stane Raistlinovým učedníkem. Koho však tím nebezpečným úkolem pověřit? Kdo bude ochotný dát všanc svůj život a možná i duši? Mladý elf Dalamar z Řádu černých plášťů se takové výzvy nebojí, naopak jí vítá. Předtím však musí nejprve prokázat, že on je skutečně tím pravým kandidátem.

Ačkoliv Dalamarův životní příběh začíná v domovském Silvanestu, knihu otevírá výše popsaná scéna z Věže Vysoké magie ve Ždárském lese. Inu, proč ne, takový prostřih nemusí být špatný, kdyby... kdyby taky hned v úvodu nevyzradil rozuzlení finální zápletky celé knihy! Uniká mi podstata, proč se Nancy Varian Berberick takové šílenosti dopustila. Nejenže to nebylo vůbec nutné, ale závěrečné kapitoly tím ztrácejí veškeré napětí, když čtenář už dávno ví, čí mrtvola bude nakonec ležet na nádvoří Věže... no, pojďme raději za Dalamarem do Silvanestu.

Právě tato část vyprávění, popisující Dalamarův život v Silvanestu, patří k tomu nejzajímavějšímu a udržuje úroveň knihy nad hladinou jako záchranná vesta, bez níž by se čtenář jinak potopil do kalných hlubin podprůměrného románu.

Mladý elf Dalamar Argent byl obdařen mimořádným magickým talentem. Ke své smůle se však narodil do prosté rodiny Domu služebníků. A to v kastovním systémem svázaném Silvanestu znamená více než cokoliv jiného. Dalamarovi je dáváno jasně najevo, že bez ohledu na jeho nadání nesmí nikdy překročit vymezené hranice a stráví život jako služebník. Je mu sice dovoleno studovat magii, ale Dalamar zároveň poznává, že jako obyčejný sluha nikdy nemůže pomýšlet, že by pokročil dál a jednoho dne mohl podstoupit vytouženou Zkoušku ve Věži Vysoké magie – stát se skutečným mágem, ne jen drobným kouzelníčkem. Navíc Dalamar vůbec nerozumí upjatým silvanestským elfům, kteří pohlížejí na jinou než Solinárovu magii jako na nebezpečnou herezi. Dalamar tak neustále naráží na překážky, které brání jeho růstu. Jednoho dne však odhalí tajnou jeskyni v hlubokém lese, kde nalezne temné magické knihy a Dalamarův odklon od bohů Dobra začíná.

Dalamarova vnitřní proměna je zřejmě nejvydařenější částí celé knihy. Výborně se v ní zrcadlí Dalamarovo pochybování nad bohy Dobra, které všichni elfové slepě uctívají. Pochybování, které postupně přechází v rozčarování a nakonec opovržení, jelikož navzdory temným mračnům, jež se nad Silvanestem stahují, zůstávají bohové Dobra hluší k modlitbám elfů. Dalamar se tak utvrzuje ve svém přesvědčení, že dříve či později bude muset sejít z cesty, po níž Silvanesti kráčejí.

Silvanestská společnost, která tvoří kulisu k první polovině Dalamarova příběhu, si zaslouží samotné zastavení. Nancy Varian Berberick totiž nabízí jedinečnou sondu do uzavřeného elfího království, s nímž má čtenář jinak jen málo příležitostí k seznámení. Přísné kastovní rozdělení, lpění na tradici, hrdost a víra v bohy Dobra jsou všudypřítomné. Nemohu se ovšem zbavit dojmu, že autorka zašla ve vyobrazení elfů až příliš daleko. Je pravda, že Silvanesti jsou extrémně konzervativní a tradicionalističtí, zároveň však nejsou chladně povýšení až bezohlední, jak se někdy z autorčina líčení může zdát.

Zasazení děje do Silvanestu s sebou přináší ještě jeden (a bohužel zřejmě poslední) zajímavý aspekt knihy: doposud málo známou válku silvanestských elfů s armádou Dračího velmistra. A především strašlivé dilema, kterému musí čelit král Lorak sužovaný jak obavou o osud svého lidu, tak tajemným hlasem, který k němu neustále promlouvá. Následky Lorakovy tragédie byly popsány v Kronikách, nyní si však můžeme přečíst, co tomu všemu předcházelo.

Nyní bohužel už k těm méně podařeným stránkám knihy.

První potíž leží ve skutečnosti, že kniha pokrývá přes pět let převratných událostí, na které jsou prostě tři stovky stran málo. Život v Silvanestu, válka s Dračím velmistrem, exil elfů, Dalamarovo vypovězení, putování světem, Zkouška a nakonec Dalamarův úkol, to vše je příliš velká porce pro dvacet kapitol. Ve výsledku jsou tak některé pasáže příliš stručné a jen málokteré se dokáží rozvinout do dech beroucího příběhu, protože pak už je obvykle potřeba se posunout dál. Přitom například Dalamarova Zkouška by si podle mého zasloužila více prostoru než jen těch pár stránek. Tuto dramatickou nevyváženost knihy, kde je jen málo prostoru pro hlubší rozvinutí, považuji za hlavní nedostatek románu. Několikrát jsem se totiž zasekl v hluchých místech a neměl jsem chuť číst dál, což se mi u Dragonlance zatím ještě nestalo.

Druhý nejvýraznější průšvih vidím v nezvládnutém závěru knihy. Nejenže rozuzlení je vyzrazeno hned na první stránce, ale zážitek mi kazilo i naprosto nerealistické chování Dalamara. Ten, ačkoliv sotva složil Zkoušku, se beze stopy strachu postaví drakovi (sic!) a za pomoci ještě jedné čarodějky jej skolí pár kouzly! Ach, kdyby zůstalo jen u toho. Konfrontace s hlavním padouchem knihy následně spěje ke svému rozuzlení a mladý mág neustále sype z rukávu jedno kouzlo silnější než druhé. Pro čaroděje, který většinu svého umění nabyl samostudiem a Černý plášť nosí jen pár dnů je to zkrátka... příliš. Tahle pasáž se autorce už definitivně vymkla z rukou. Veliká škoda.

Poněkud zarážející je i to, že Nancy Varian Berberick označuje Dračího velmistra Kitiaru jako Kitiaru Majere. Kdyby jednou, ale chyba se opakuje pokaždé, když je Kitiara zmíněna celým jménem. Těžko vysvětlit jak k tomu došlo, neboť ve všech knihách je Kitiara uth Matar – tedy dle svého biologického otce, bývalého solamnijského rytíře Gregora uth Matar. Přitom stačilo sáhnout třeba po Procitnutí mága. Bohužel, taková laciná bota knize na dojmu moc nepřidala. (A editor si podobnou vizitku za rámeček asi taky nedá.)

Co říct na závěr?
Pokud od Dalamara Temného nebudete příliš čekat, nebudete nejspíš zklamaní tolik, jako já. První - silvanestská - polovina knihy je díky náhledu do života elfů a Dalamarovy vnitřní proměny vcelku čtivá a zajímavá. Bohužel, poté už ztrácí tempo a projevují se její nedostatky, vrcholící především v nevydařeném závěru. Ve výsledku tak považuji Dalamara Temného za sotva průměrný román. Dragonlance nabízí mnohem lepší čtení, takže po Dalamarovi sáhněte až tehdy, když už nebude nic poutavějšího zrovna po ruce.

Hodnocení: 5/10
Napsal Geralt 11.07.2009
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 20 příspěvků.
ČAS 0.13742804527283 secREMOTE_IP: 3.236.138.253