Dalcorlance: Gilmarovy zápisky V.

Kapitola pátá: Poklady knihovny

Akarovi knihy nikdy nic neříkaly. Byl šťastný, když se mohl věnovat svému řemeslu a v Jílově měl jen málo důvodů, proč by měl vyhledávat společnost těch několika knih, které byly ve vsi k mání. Vše, co potřeboval vědět o kovářství se naučil od svého otce. Tomu předal znalosti zase jeho otec a tak se úspěšně dědil kovářský kumšt z generace na generaci. I proto se Akar nikdy nepotřeboval naučit číst. Pro život v Jílově byla taková schopnost učiněný přepych. Nyní však jen bezradně postával v ohromné knihovně, nevěda pořádně, co si vlastně na takovém exotickém místě počít. Lily s Gilmarem totiž přebíhali od jednoho regálu k druhému a zkoumali v nich vyrovnané knihy. Zdálo se, že oba dva jsou úplně ve svém živlu. Akar se tak trpělivě posadil k jednomu z řady stolků a začal alespoň studovat interiér knihovny.

Jako kovář možná nevěděl nic o knihách jako takových, ale přesto si nemohl nevšimnout, jak dokonale je knihovna zachovaná oproti všem ostatním místnostem v budově. Stěny se zdály jako by byly vymalovány teprve před pár dny, na ornamentální podlaze nebylo ani stopy po nečistotě a co bylo vůbec nejzvláštnější, nikde nenašel žádný prach a všechny knihy byly úplně jako nové.

Samotná místnost byla velmi rozlehlá. Celou síň lemovaly řady polic, mezi nimiž se nacházely lavice, udržovaná křesla i malé stolky. Všiml si, že z místnosti už nevede žádný další východ s výjimkou malých dveří v rohu. Vypadaly úplně stejně jako ty, jimiž vešli dovnitř: měly zámek, otvor pro pečeť a navíc byl na nich ze stříbra vyražen měsíc. Gilmar s Lily si také povšimli dveří a přišli si je prohlédnout. Kouzelník zkusil zasunout klíč a přiložit pečeť, ale dveře se neotevřely. V tom se venku před knihovnou ozvalo překotné dunění kroků. Dříve než mohla trojice zpanikařit, vpadli do knihovny Veverka s Bogdan, jenž držel v ruce jakousi knihu.

„Podívej na to,“ vyhekl sotva popadl dech a strčil Gilmarovi pod nos otevřenou knihu.
Kouzelník do ní okamžik nevěřícně zíral a zdálo se, že pobledl tak, že postavit se teď ke stěně, splynul by s ní jako chameleon. Pak jej ovšem něco napadlo.
„No jistě, to musí být prezenční kniha zaznamenávající příchody. Čas návštěvy, jméno hosta a jeho podpis. Tím, že jsem odemkl knihovnu, aktivovalo se zřejmě nějaké kouzlo. Snad bude stačit, když se podepíšu tady do toho posledního sloupce, který zůstal volný.“
Gilmar přistoupil k jednomu ze stolků, na němž leželo pero a kalamář. Po zkušenosti s magickou knihou se ani nepodivil, že v nádobce zůstal tekutý inkoust i po třech stech padesáti letech.
Rychle se  podepsal na určené místo.
Nic se ovšem nestalo. Gilmar usoudil, že je to stále lepší, než aby pokoušel neznámou magii, která podle všeho chránila tuto knihovnu. Tohle ovšem nebude obyčejná knihovna, váže-li se k ní zaklínadlo, uvědomil si vzápětí.  Nechal si však své odhalení pro sebe. Jeho společníci se spokojili s tím, že kniha ani nevybouchla, ani se jim nezřítil strop na hlavu a pokračovali v prozkoumávání sálu.

Tedy alespoň Lily s Bogdanem, jenž se zdál neméně zaujat místní bohatou sbírkou knih. Veverka podobně jako Akar číst neuměla. Spíš z nudy tak listovala jednotlivými tituly, pátrajíc alespoň po ilustracích, který by jí mohly napovědět něco bližšího o obsahu prohlížených svazků. Akar se ovšem rozhodl překonat svůj handicap jiným způsobem. Zašel za Lily a Gilmarem, aby pro něj nalezli nějakou knihu o kovářství. Lily se rozzářila očka nadšením a chvíli cupitala od regálu k regálu, než se vrátila s objemným svazkem.
„Na, tady máš, Akare,“ řekla vesele a ukázal kováři knihu.
„Metlo...lurgie aneb o kovo...tepectví pokročilém,“ slabikovala s jistými obtížemi Lily, kterou mátlo poněkud archaické písmo i zrádné užití neznámých slov. Vrazila zkoprnělému kováři svazek do rukou a zase se rozeběhla prozkoumávat nové zákoutí knihovny, úplně přitom zapomínajíc, že kniha je Akarovi k ničemu, když mu z ní nikdo nepřečte.

Bogdan se mezitím usadil na dohled od malých dveří, které Gilmar tak dychtil prozkoumat, zatímco ostatní to vzdali po prvním neúspěšném pokusu dveře odemknout. Gilmar náhled pochopil, to, co mu mělo dojít ihned. Dveře jsou ještě uzamčeny kouzlem. No jistě, jak prosté! Dokonce tušil, o jaké kouzlo jde, neboť sám jedno takové ovládal. Poznámky v knihovním fondu naznačovala, že právě za těmi dveřmi jsou uloženy svazky týkající se magie a kouzel. Vše bylo najednou nad slunce jasné. Jenže zůstávala otázka jak se tam nepozorovaně dostat.

Gilmar se neodvažoval vejít dovnitř, dokud byli ostatní okolo. Dychtil tamní poklady prozkoumat sám. Mohl si namlouvat, že to dělá pro bezpečí svých druhů, protože kdoví, co by se stalo, kdyby otevřel magické knihy někdo nepovolaný. Mohl, ale nenamlouval. Mohl se také tvářit, že chce pouze udržet v tajnosti své tajemství a vyhnout se zbytečným otázkám, které by pročítání fondu magických svazků nepochybně vyvolalo. Jistě, to už byla pravda, ale ne úplná. Gilmar především nechtěl ostatním vyjevit přítomnost knih dříve, než je sám nejprve prozkoumá, sám rozhodne, jak s nimi naložit a sám si přivlastní případný poklad. Taková byla temná pravda v nitru mladého čaroděje a jemu nezbylo, než si ji připustit.

Momentálně však nemohl Gilmar svůj plán realizovat, protože na dohled od dveří se posadil Bogdan a začal důkladně studovat sloupec knih, které si přinesl z vedlejšího regálu. Kdyby ze svého místa Gilmar dohlédl k označení police, z níž si bard vypůjčil knihy, zřejmě by se velmi divil. Tento oddíl knihovny totiž spadal pod náboženství. Na to však byl příliš daleko a ani jej nezajímalo, co to Bogdan opisuje, neboť byl rozmrzelý, že nemůže nahlédnout do vedlejší knihovny. Posadil se tedy k volnému stolku hned vedle dveří a předstíral, že si rovněž zaujatě čte v knize, kterou náhodou vylovil z vedlejší police. „O fauně a flóře Silvanestu“ stálo na první straně. Kouzelník si pouze útrpně povzdechl a pustil se do čtení, či spíše jeho předstírání. Komín knih na Bogdanově stole nasvědčoval, že tohle bude na dlouho.

Listování knihami Veverku brzy omrzelo, protože k jejímu zklamání jen málokterý svazek ukrýval ve svém nitru obrázky. Zato písmeny nešetřila žádná, jenže to mladou lovkyni v nejmenší nezajímalo, a tak znuděně posedávala u stolku. Dokonce i Lily přišla o prvotní zápal a nyní pouze obcházela regály, které jí už při druhém pohledu nepřipadaly tak zajímavé jako prve. Nešťastný Akar dál zápolil se svým výtiskem, který sliboval prozradit kovářská tajemství, ale záludné písmo si je nechávalo pro sebe.
„Možná bychom už měli jít,“ navrhla po chvíli Veverka a ve tvářích Lily a Akara mohla číst úplný souhlas. Gilmar se už chystal něco odvětit, když v tom jej  předběhl Bogdan.
„A co jinde? Ven stejně nemůžeme a tady se alespoň nenudím,“ utrousil bard od sloupců knih, kterými zarovnal desku svého stolu.
„Pravda,“ přitakal prostě Gilmar a obrátil se zpátky ke knize, v níž autor líčil život puštíka stříbrnokřídlého, jenž sídlí v Silvanestu.
Trojice se tak rezignovaně posadila zpátky a čekala. Co jiného taky jinde?

Uplynula možná hodina a Gilmar se mezitím dozvěděl vše, co si mohl představit nejen o puštíkovi, ale také o volavkách a zvláštních mlocích, kteří žijí v silvanestských lesích. Bogdan ve svém úsilí nepolevil. Přestal už sice pročítat jednotlivé knihy, ale zato si cosi soustředěně opisoval. Ostatní už zcela rezignovali a rozhodli se poklimbávat, když v tom sálem zčistajasna zazněl hlas, jenž každého přinutil zvednout oči a pátrat po jeho zdroji.
„Omlouvám se za potíže, ale vše se jaksi zkomplikovalo,“ pravil jemný ženský hlas.
Uprostřed knihovny stála štíhlá a drobná žena. Jen nebyla z masa a kostí. Zdála se celá průhledná, avšak chybělo jí strašidelné vzezření přízraku.
„Chtěli jsme vás vyzvednout již dříve, avšak vodní drak Glutofaranx svojí přítomností vše hatí. Zbavte se jej, a budete opět ihned volní. Jinak, obávám se, si budete muset přivyknout na zdejší azyl po několik měsíců“ dodala žena a rozplynula se jak pára nad hrncem dřív, než mohl někdo cokoliv říct.
„Tak to je úžasný,“ ulevila si nakvašeně Veverka. „Budeme tu trčet kdovíjak dlouho a živit se asi  knihama nebo čím, než nějakej bláznivej přízrak zažene vodního draka.“
„No, a co kdybychom se tedy toho Glutoblabla pokusili nějak zbavit?“ navrhla Lily, čímž si vysloužila trojici šokovaných pohledů.
„Lily, viděla jsi, jak sežral minotaury? Co proti němu asi zmůžeme?“ zeptal se kovář.
„No, tady možná ne, ale v tom hradu...“ zamyslel se nahlas Bogdan, který jako jediný nezareagoval na Lilyin návrh šokovaným výrazem ve tváři. Zřejmě už by za dobu jejich společného cestování zvyklý na šílené nápady, s nimiž se Lily čas od času vytasila. „No to je jedno, ještě tady něco zkusím a pak uvidíme.“
Lily, Akar a Veverka se tak vrátili k odpočinku, zatímco Bogdan ještě něco dopisoval a Gilmar dál předstíral zájem o silvanestskou zvěř a v nestřežených chvilkách bloumal pohledem ke dveřím, na které už všichni ostatní úplně zapomněli.

Už se zdálo, že se Gilmarovi nenaskytne příležitost nepozorovaně sejmout kouzlo chránící vstup do magické knihovny, když v tom se přihodilo cosi, co nikdo neočekával. Bogdan, stále nahlížející do knihy, kterou si předtím tak usilovně přepisoval, začal provádět jakási gesta a tiše něco odříkávat. Mezi bardovými prsty to nejprve zvláštně zazářilo a okolím se rozkmitalo moře malých hvězdiček. Bogdanovy hbité prsty se však nezastavily a dokončovaly pohyby, které byly korunovány něčím zcela neuvěřitelným: v rukou se mu zničeho nic objevovala stejná loutna, o niž pěvec přišel na Perechonu. Působivé představení nešlo přehlédnout, a tak se zraky všech upřely na Bogdana. Gilmar na zlomek vteřiny zápasil se zvědavostí dozvědět se, co právě Bogdan provedl. V tutéž chvíli si však uvědomil, že se jemu samotnému naskytla neopakovatelná příležitost, jak se pokusit vklouznout do dveří, zatímco je pozornost ostatních odvedena jinam. Jako stín se tak kouzelník odlepil ze židle a přiskočil ke dveřím. Zámek a pečeť již byly odemčeny, nyní zbývalo pouze strážné kouzlo.
„Esharam shadak“ zašeptal Gilmar tak potichu, že jednotlivá slova magie sotva přešla přes jeho rty. Společně s tím zakroužil napřaženou dlaní proti směru hodin.
Teď nebo nikdy. Ani se neodvažoval ohlédnout zpátky, zda si jej ostatní všimli.
Dveře se zlehka pootevřely. Mladý mág se rychle podíval přes rameno. Ostatní stále upřeně zírali na Bogdana, jehož počínání právě vrcholilo. Gilmar vpadl úzkou mezírkou pootevřených dveří do druhé knihovny a opatrně za sebou zavřel.
Několik okamžiků napjatě naslouchal. Zvenčí se neozval žádný hluk nebo náznak, že ostatní zpozorovali, že mezi nimi již není. Plán se podařil.

Gilmar stanul v nevelké místnosti, která se ani v nejmenším nemohla poměřovat s vedlejším sálem. Vlastně připomínala obyčejný pokoj, jen s tím rozdílem, že veškerým nábytkem byl malý čtenářský stolek uprostřed a regály, které obstupovaly každý volný kousek stěn. Místnost tak byla osvětlována magickým světlem, v jehož tlumeném svitu Gilmar bez dechu pozoroval řady svazků, jež se před ním rozprostíraly. Zdejší knihy vypadaly snad ještě úchvatněji než ty venku. Archaický styl vazeb a precizní provedení naznačovaly, že svazky musí být skutečně velmi staré a vědění v nich obsažené představuje neskutečnou hodnotu. Gilmar v němém úžasu zíral na sbírku magických knih, které byly napsány dávno před Pohromou. V dnešních časech existovalo jen málo podobných svazků a téměř všechny z nich byly pečlivě uchovávány ve Věži Vysoké magie na Žďárské cestě. Rozum Gilmarovi napovídal, že má na prohlídku jen málo času, než jej ostatní začnou postrádat. Rozhodl se tedy nemrhat cennými okamžiky, které mohl strávit o samotě s tímto pokladem a pustil se do prozkoumávání knihovny.

Nejprve seslal jednoduché kouzlo, které mělo odhalit přítomnost magických předmětů, především knih kouzel. Rozzářil se pouze jediný svazek, ostatní knihy byly obyčejné. Gilmar rychle vyjmul odhalenou knihu kouzel a zkoumal ji. Obsažená zaklínadla zatím překračovala jeho schopnosti, ale jednoho dne se jistě stanou cenným přírůstkem do mého repertoáru, pomyslel si, jak svazek odkládal na stůl a pouštěl se do listování ostatními tituly.

Gilmar se nyní mohl obrátit a odejít, žádný další magický předmět už v místnosti najít nemohl a každou další strávenou chvílí jen zvyšoval riziko svého odhalení. Jenže já jsem sem nepřišel jako zloděj, připomněl si čaroděj navzdory navýsost pochybnému příchodu, za něž by se žádný lupič rozhodně nestyděl. Jedna část mladíka opravdu toužila získat magické knihy, ale bylo tu i druhé já, které rovněž tak vytrvale toužilo zachránit cenné rukopisy a jednoho dne je s patřičnou hrdostí předložit Konkláve, aby  i ostatní mágové mohli čerpat z vědomostí, které ležely pohřbené pod hladinou oceánu a nebýt Gilmara, navždy by tam zůstaly. Faktem, že je nyní uvězněn pod mořskou hladinou zrovna tak jako knihy, se mladý čaroděj nezatěžoval.

Mladík kvapně obcházel jednotlivé police a listoval v jednotlivých svazcích. Hluboce litoval, že nemůže odnést všechny knihy, ale nedalo se nic dělat. Ke knize kouzel tak ještě přiložil Magii tří měsíců i Historii Vysoké magie, dva nesmírně vzácné svazky o původu a dějinách magie, a pokračoval dál v pátrání. Ke svému nezměrnému úžasu narazil i na životopis o Fistandantilovi, nejmocnějším a také nejobávanějším arcimágovi, který kdy žil. Snad v každé škole, tedy s výjimkou těch, které provozovaly Černé pláště, by šlo o přísně zakázanou literaturu. O Fistandantilovi bylo mezi čaroději známo jen málo a ještě méně se o temném arcimágovi hovořilo. Vždy jen v kradmých náznacích a napůl dokončených větách. To vše i tři sta let od arcimágovy smrti. Gilmar si tak nemínil nechat ujít jedinečnou příležitost, protože pochyboval, že by kdy byl nějaký mág byl ochotný o Fistandantilovi hovořit. Přidal knihu k vyvolené trojici a chystal se odejít. Už je opravdu nejvyšší čas.

V tom si náhle povšiml knihy v temně modrých deskách. Zvláštní že právě ona upoutala jeho pozornost, neboť byla zastrčena až v úplném koutě, kam dopadalo nejméně světla z celé místnosti. Když Gilmar vytáhl knihu ven, ve světle se zalesklo stříbrné písmo. Na deskách stálo: Můj boj. Mladík listoval dál a najednou se nevěřícně zarazil. Držel v rukou vlastnoruční zápisky samotného Fistandantila. Těžko uvěřit, jak se zde ocitly. I když v knize nebylo ani stopy po nějakém kouzlu, které by si do něj velký čaroděj zapsal, přesto byla cennější než celá knihovna dohromady. Z toho mála, co stihl Gilmar přelétnout pochopil, že drží v rukou část Fistandantilova deníku. Ohromeně knihu zaklapl a připojil ji ke své kořisti.

Bylo na čase jít. Možná ještě bude mít příležitost se sem vrátit. Opatrně pootevřel dveře a vykoukl do knihovny. Vzduch byl čistý; ostatní se právě nacházeli stranou. Gilmar potichu vklouzl zpět do sálu, zamkl za sebou a klíč nechal zmizet v kapse. Pomalu se vydal k ostatním.